Snad každý bez rozdílu vyřkl do modlitby i mimo ni tato slova: "Pane, chtěl bych, ale...". Na první pohled se zdá, že to jsou slova neschopnosti.  Kdo se Pánu svěřuje se svou neschopností, se svými obtížemi, se kterými si neví rady, je člověk upřímný.

My zdaleka nemůžeme soudit druhé lidi, jelikož nevíme, jaký jejich život je. A i když se to zdá takřka absurdní, tak bych nepodporoval kupř. "to dokážeš, to zvládeš...". Možná i tato slova mohou být dobrým povzbuzením, ale zdaleka ne jako, když od někoho blízkého uslyšíte "budu se za tebe modlit".

Já osobně, když to od někoho slyším, tak vím, že i zdánlivě obyčený Otčenáš mi může velmi pomoci a hnát mě kupředu. Nebo bohatě postačí vědomí, když na mě někdo bude myslet, protože i to beru jako modlitbu.