Na okna Boží klepu,
volám z plných plic,
prý klepte, volejte,
a bude otevřeno?
není a nevím, jestli bude.

Naději jsem odevzdal,
co ještě, Bože!?
Lásku s radostí?
To už mně vážně zůstane
jen smrt.

Studna smutku naplněná,
když nemůžu snít
o věcech krásných,
za kterými chci jít
a potom i žít.

Zarmoucen každou hodinu,
když slyším "mlč,
nemáš právo mluvit",
radost jde pryč,
potěšení též.

Do sebe peru,
v sobě se peru,
neznám klid ani mír,
smyčku utahuji
čím dál víc.

Už stačí skočit do propasti,
temnoty - východiska beznaděje,
tak utichnouti řevu v srdci.
Hubu nevymáchanou
provždy umlčet.

Znovu ptám se Boha,
neodpovídá, mlčí jako hrob,
nad nímž nikdo nikdy nestál,
pro rány Kristovy
jsem ho urazil.

Šílenost ve mně nedozírná
nutí, abych vybouchl,
aby krev po zemi tekla
a zůstala vsáklá
v půdě proklaté.