Růženec jsem měl kdovíproč spojen s jarem, létem či podzimem, a jelikož je nyní zima a snad poprvé jsem se jej modlil sám v zimě, mám zcela nové zážitky, které bych vám skrze signály chtěl sdělit.

Asi většina lidí zná ten vánoční či předvánoční stres, který přechází i přes všechna novoroční předsevzetí do nového roku. Zkouškové období stresu moc neubírá, ba naopak jsme více vynervovaní a cítíme velice nepříjemné ovzduší, které od nás ne a ne odejít.

Čtvrtého ledna tohoto roku se má babička měla dožít devadesáti let. Je to více než osm let, co odešla, ale stále jsem slyšel její sladce dobrotivý hlas, který mě stále oslovoval. V den jejích narozenin a ještě den poté mým srdcem jen tak z ničeho nic prostoupila velká radost a já plakal. Na večer onoho kulatého výročí jsem si řekl, že se pomodlím růženec, ačkoli se ho sám moc často, zvlášť v zimě, nemodlím.

Tento růženec mi však obrátil oči sledující počítání kuliček v mých rukou ke kříži a obrázku Panny Marie z Medžugorje, a já pocítil radost, klid a zalíbení v tuto tak nádhernou modlitbu.

Kdoví jestli to byla právě Maria, ke které jsem se utíkal, nebo babička Marie, která mě pouhým hlasem doprovázela má poslední léta, která mi dala klid, radost a naději. Jedno je jisté, že jsem se do Marie a růžence zamiloval.