Čtvrtek 6. 9. 2018 ... Den XXX.
VELKOLEPÁ CÍLOVÁ ROVINKA

Santa Irene – Santiago de Compostela (22 km)

Toto ráno je velice odlišné ode všech předchozích – budíme se v 5:15 mezi vesměs ještě chrnícími poutníky. Nedovolujeme si rozžínat světlo, a tak v ubohém světélku displeje mobilu balíme takřka naslepo batoh. Naštěstí už máme za těch 32 dnů přehled, kdeco máme, tak nám balení jde od ruky. Hygiena probíhá též rychlostí blesku a snídani máme nachystanou už ze včerejška, takže tu řešit nemusíme.

Přesně v 5:53 vyrážíme doslova do noci se snídaní, kterou v ruce okusujeme, jdouce po cestě osvětlené čelovkou. Nad našimi hlavami krásně svítí hvězdy a srpek měsíce. Už zpočátku cesty nasazujeme rychlé tempo, abychom se vyhnuli největšímu davu poutníků.

Převážnou část první poloviny cesty tvořil les, což Terce nedělalo moc dobře, protože se tmy v lese bojí, resp. toho, co by mohlo na ni v lese číhat.

Díky rychlosti se nám i v 15 °C a temnotě dělá horko, a tak po 5 km svlékáme bundy a mikiny a jdeme dál stejně jako za horkého slunečního dne. Máme pocit, že jsme nejrychlejšími poutníky. Předbíháme všechny, koho potkáme – ať jsou staří nebo mladí, s velkým, malým či žádným batohem na zádech. Magnet jménem Santiago nás žene dopředu jako vítr.

Za svítání se dostáváme k santiagskému letišti a vidíme vzlétat první letadlo (6:45), teda spíš vidíme jeho světla a slyšíme hluk proudových motorů.

Když už alespoň trošku vidíme bez pomoci lamp a baterky na pěšinu, dáváme se k modlitbě růžence, v níž shrnuji všechno, za co jsem pouť do Santiaga šel a obětoval.

Za letištěm se nám u dálnice naskýtá první velice nevýrazný pohled na Santiago. Dále zvolna pokračujeme lesem, ačkoli ten s blížícím se městem řídne a spíše se objevují obory a průmyslové areály.

Na 10. km před cílem (cca v 8:00) spatřujeme východ slunce, ale také haldu poutníku před námi a nám dochází, že Santiago bude hodně plné. Doufáme, že bude alespoň dost místa v albergu, který máme vyhlédnutý.

Jediným místem na cestě, kde jsme se měli v plánu zastavit, bylo Monte do Gozo, což je velký areál asi 5 km od centra Santiaga vedený polskými kněžími a dobrovolníky. Chceme zkusit, zda neseženeme nějakého kněze a nepřistoupíme ke svátosti smíření. V areálu kněz bohužel není, a tak se ptáme paní v restauraci (také Polka), jestli není nějaký kněz k dispozici na zpověď. Odpovídá sice záporně, ale dodává, že každý den je v 9:30 polská mše v kapli sv. Ondřeje při katedrále v Santiagu a že před ní kněz zpovídá. Jsme nadšeni, že můžeme zítra využít možnost takto. Paní je taky nadšená, zvláště z toho, že jsme z ČR a že mluvím polsky.

Vypravujeme se dál se svačinou v ruce. Tu rychle sníme, a ještě nějaký čas procházíme areálem, kde se v roce 1989 konal světový den mládeže se Svatým otcem Janem Pavlem II. Rovněž míjíme jakoby kemp, který nám vzhledem připomíná koncentrační tábor, jen bez ostnatých drátů.

Nyní už jdeme jenom z kopce do údolí, ve kterém se Santiago nachází. Terka pořád sní, že se vyfotí u cedule se Santiagem. Když už ztrácí naději, spatřujeme vysněnou ceduli – neváháme a fotíme se.

Frčíme dál, ještě nám zbývají 2 km. Santiago po chvilce chválíme, že předměstí nejsou tak hrozná jako v Burgosu či Pamploně, a tak si už „procházku“ k našemu cíli maximálně užíváme. Máme však jiný problém – kde je katedrála? Nikde ji není vidět. Asi až 800 metrů před nultým kilometremvidíme věž, která však náhle mizí za vysokými budovami úzkých uliček. Teprve 50 metrů před definitivním cílem se otevírá dokořán pohled na úžasnou katedrálu sv. Jakuba.

Plni údivu přicházíme cca v 10:40 na hlavní náměstí. Vůbec nemáme slov a nemůžeme uvěřit, že jsme skutečně tady – po 30 dnech a skoro 800 km. V hloubi duše a srdce se neskutečně radujeme a na místě nám tryskají slzy z očí. Objímáme se a jiným poutníkům činíme totéž – ťukáme si pěstmi a gratulujeme si, jako bychom vyhráli mistrovství světa. Ono Camino je vlastně boj se sebou samým, takže de facto ano – vyhráli jsme!

Před katedrálou se potkáváme i s těmi, kteří nás více méně doprovázeli – s Marťou z Brna, Lidijí a Vedranou z Chorvatska a mnoha dalšími. Všichni překypujeme radostí a děláme si spolu památné fotky v nejrůznějších variantách. Dojde i na hod batohů do vzduchu!

Když ruch utichne a my stačíme kontaktovat naše nejbližší, jdeme si pro věc, díky které (snad) nikdo nemůže pochybovat, že jsme tuto neskutečně krásnou cestu neušli – pro compostelu. Jdeme kousek pod náměstí do uličky, kam jde spousta lidí s batohy. Vstupujeme do staré budovy, kde stojí zástup, který se jen zvolna posouvá vpřed. Po asi 15 minutách se dostáváme na řadu i my a obdržujeme compostelu psanou v latině s našimi jmény atd., zároveň s ní dostáváme i potvrzení o vzdálenosti a místě začátku pouti. A aby se nic našim „pokladům“ nestalo, dokupujeme si na ně tubus.

V budově potkáváme Kubu, který přišel trochu později. Připojuje se k nám. Protože však máme dost času, než nás pustí doalbergu, kupujeme známky, pohlednice a Terka nějaké ty suvenýry. Já obhlížím trička, o kterých přemýšlím už pár dní, ale zatím žádné nekupuji.

Nadchází čas, a tak jdeme k našemu albergu. Jsme ubytovaní v tzv. Seminariu Menor čili menším semináři, který však vůbec není malý – je obrovský a lehce se v něm ztrácíme. Jsme navíc ubytovaní ve 3. patře a cesta po schodech je velice náročná. Nicméně se vzápětí vydáváme znova do města, abychom našli nějakou dobrou restauraci – po poměrně dlouhém hledání jsme našli restauraci, kde podávali i typická španělská jídla, a protože jsme byli tři, tak jsme jídla dali společně a ochutnali jsme od každého něco. Měli jsme španělskou omeletu s bramborem, také bramborové kostičky s třemi různými omáčkami a vepřové medailonky s hranolky. Bylo to moc dobré a po dlouhé době jsem si k jídlu dal nealko pivo.

Po obědě jsme měli ještě jeden úkol – nakoupit jídlo na večeři. Terka naplánovala guláš (resp. vítězný guláš). V blízkosti našeho albergu nacházíme Dii, nakupujeme potřebné věci a vracíme se.

Nakonec máme čas, takže já jej využívám ke sprše. Poté se přesouvám o čtyřipatra níž do kuchyně, kde se začíná vařit guláš. Ač jsem měl mít více povinností, nakonec krájím jenom párky. Guláš se pod taktovkou Terky pomalinku vaří a já mezitím využívám čas k psaní pohledů.

Okolo 18:00 je guláš hotov a všichni tři společně večeříme. Ačkoli podle Terčiných slov nebyly úplně nejlepší ingredience, guláš se jí moc povedl. Jako dezert si dáváme čokoládové listové těsto (něco na způsob croissantu). Uklízíme po sobě, dopisujeme poslední pohledy a vhazujeme je do schránky.

Oba dva jsme už notně unavení, ale Terce se moc do koupelny nechce, a tak vymýšlí blbosti, jimiž se pokouší upoutat mou pozornost.Ty mi ani moc nevadí, protože i já si nějakou dovolím vymyslet. Terka se nakonec pokouší vstát a jít, avšak jde k mé posteli a začíná mě lechtat. Když jí chci lechtání opětovat, rychle utíká do koupelny.

Ve zbytku dne píši deník, který je tentokrát velice obsáhlý. Až si skoro říkám, jestli mi bude stačit papír.

Přemýšlím o tom, co mi tato pouť dala a vzala, za koho všeho jsem ji šel, co se mi povedlo a co jsem naopak zkazil… Je toho hodně, a tak to všechno odevzdávám před spaním Pánu, aby plody z pouti byly co největší.

Dobrou noc!

Myšlenka dne: Člověk potřebuje cíle, nejen krátkodobé, ale (zejména) dlouhodobé. Bez nich se totiž člověk jen stěží odhodlává k něčemu menšímu.