U svatého Jakuba v Santiagu

Pátek 7. 9. 2018 ... Den XXXI.
POLSKÉ RÁNO A (NE)SLAVNOSTNÍ POLEDNÍ MŠE

Santiago de Compostela

Dnes se nedá ráno počítat jako obvyklé. Tentokrát bylo zcela mimořádné. I přesto všechno jsem se probudil kolem 6. hodiny (s budíkem nastaveným na 7:00). Nechtěl jsem Terku budit, tak jsem si procházel, co se děje nového na vlnách internetu.

Když se naplnil čas (asi 7:15), probudil jsem Terku do nového dne, tentokrát plného relaxu, i když, jak se to řekne…

Ráno nic moc neřešíme, bereme se sebou jen magdalenky na snídani a vaříme si čaj ve společné kuchyni.

Po snídani (asi v 8:15) se odebíráme směrem ke katedrále. Trasu máme již velice dobře zapamatovanou, a tak jsme u ní brzo, jen nám připadá zvláštní, že se sebou netáhneme žádnou krosnu nebo batoh – jen pytlíky s nejdůležitějšími věcmi.

Předtím, než jdeme dovnitř, se jdeme ještě podívat na náměstí a udělat fotky katedrály za vycházejícího slunce. Tam navíc potkáváme některé známé tváře, a tak si s nimi Terka dělá fotku a loučíme se.

Když se nachyluje čas (asi 8:45), vcházíme do románské katedrály sv. Jakuba bočním vchodem pro poutníky a ty, již chtějí jít na bohoslužbu nebo adoraci. Nejprve procházíme velice prostě vyhlížející, avšak krásnou katedrálu zběžně, protože nás brzy čeká zpověď s polským knězem. Oba jsme potřebovali vyčistit naše srdce ode všeho, co nás tíží. Zpověď byla poměrně krátká, avšak moc pěkná, když si uvědomíme, že právě ke sv. Jakubovi přicházeli a přicházejí lidé z celého světa, aby změnili svůj život.

Protože jsme chtěli jít na mši v polštině v 9:30, ale měli jsme ještě půl hodiny k dobru, rozhodli jsme se, že využijeme takřka prázdné katedrály. Podívali jsme se v klidu ke hrobu (relikviáři) sv. Jakuba, několik minut u něj poklečeli a pomodlili se. Na to jsme šli obejmout zlatou sochu sv. Jakuba na oltáři, což je dávný zvyk všech poutníků, kteří sem přicházejí.

Následně jsme se odebrali na mši do kaple sv. Ondřeje. Mše byla sloužena stejným knězem, který nás zpovídal, a tak jsme zhruba věděli, co očekávat. Mše v námi (vesměs) srozumitelném jazyce byla velice krásná a leccos nám dala: Evangelium i kázání bylo pro Santiago více než příhodné (Lk 5,33-39) – Camino není od toho, aby napravovalo život, ale od toho, aby se zrodil nový život – z poutníka, který se vydal na pouť, na poutníka, který dorazil do Santiaga. Nové víno se musí dát do nových měchů, jinak by víno přišlo vniveč. Stejně tak poutníci musí ze Santiaga odcházet jako noví lidé. Poprvé za celou dobu pouti přistupuji ke svatému přijímání a zažívám, jak mi Pán dává velké milosti.

Po mši se katedrála začíná plnit nejen poutníky, ale i turisty, proto se brzy rozhlížíme po místě, kde bychom měli nejlepší výhled na mši a eventuální okuřování „butafumeirem“, což je velká kadidelnice zavěšená ve středu katedrály. Hlídáme si místo v první dostupné řadě, mezitím ještě fotíme skupinku polských cyklistů, kteří přijeli do Santiaga rovněž ze Saint Jean. Rovněž se fotíme se dvěma francouzskými poutnicemi (babčemi), které jsme na cestě potkávali.

Protože je hodně času do začátku druhé mše, střídáme se v hlídání míst, a ještě jednotlivě navštěvujeme kapli Nejsvětější Svátosti Oltářní.

V 11 hodin se otevírají nejbližší řady, a tak se rychle přesouváme vpřed. Přidává se i Kuba, kterého v katedrále též potkáváme. Díky rostoucímu počtu lidí narůstá i hluk v katedrále, ten cca každých 10 minut přerušuje pikolík, který přichází k mikrofonu s oznámením, aby byl klid.

Mši celebrují kněží z různých zemí, zejména pak ze Španělska, Itálie, Francie a USA. Mysleli jsme si, že budou říkat, odkud pochází poutníci, kteří do Santiaga dorazili, ale nedočkali jsme se. Mše byla oproti té polské dosti mdlá, ani jsme moc nerozuměli, o čem se káže. Nakonec nebylo ani okuřování, na které čekala drtivá většina lidí, kteří sem vážili tak dlouhou cestu. V našich očích se zračilo zklamání, ale i tak jsme byli rádi, že jsme zažili (ne)slavnostní poutnickou mši v katedrále. Chvilku poté přemýšlíme, zda nezkusit štěstí večer, ale tentokrát již dáváme přednost jinému programu.

Po mši katedrálu opouštíme a dáváme se směrem na ubytování. Cestou chci však sobě koupit tričko. Problém je, že žádné dokonale nevyhovuje mým představám. Nakonec si kupuji tričko, které jsem viděl už v Barbadelu, a jsem docela spokojený.

Když dorazímedo našehoalbergu, využíváme nabídku poutnického meníčka za 5,50 euro – polévka je studená, ale dostáváme ještě españadu (studený masový koláč), ovoce a pití. Oběd nás vcelku zasytil, ale přesto jsme si po něm ještě dopřáli guláš ze včerejška, který byl jako jediný teplý.

Po obědě jsme ještě chvilku setrvali a povídali si o různých věcech, zejména pak o našem vzájemném vztahu. Mezitím jsme Marťoubyli SMSkou pozváni, abychom přišli do jejich albergu na společnou večeři, a tak jsme souhlasili.

Když jsme se odebrali na společný pokoj, sebral jsem špinavé prádlo a šel jej ručně vyprat, avšak ve studené vodě je praní náročné, a ještě těžší je sušit. Ve zbývajícím čase se pokouším kontaktovat Gosiu a jiné (také Káťu, která dnes slaví 19. narozeniny). Mezitím mi Terka velmi bravurně opravuje prasklý popruh. Rovněž chci psát deník, ale na ten nakonec čas nezbývá.

Zhruba v 18 hodin se odebíráme na 2 km dlouhý pochod městem do druhého albergu, a také abychom nakoupili nějaké věci na zítřejší náročnou trasu do Vilasería. Kuba spontánně dostává od Terky nutellu s tím, že si myslela, že by si ji dal. Kuba přijímá, i když údajně nic takového neřekl.

Na večeři jsme dorazili před 19. hodinou, a protože měly holky s večeří trochu zpoždění, povídali jsme si mezitím s Vedranou a tím, kdo nám zrovna dělal společnost. Večeři jsme započali cca v 19:30 a byla naprosto senzační – řízky, bramborová šťouchaná kaše a salát zalitý sójovou omáčkou. Já a Terka jsme si však nemohli dopřát hlavní hřeb večera – sangrii (nápoj z červeného vína a ovocné drti). Dobře jsme se bavili a sdíleli se o nejrůznějších věcech – o zemích, odkud pocházíme, o jazycích, kterými mluvíme, o našich láskách a životních příbězích… Nakonec se od jedné nám neznámé poutnice dovídáme, že na večerní mši bylo použito butafumeiro, tak je nám trošku líto, že jsme ho neviděli, ale aspoň máme o důvod víc jít na další Camino. Kolem 21:30 se nadobro loučíme s Lidijí a Vedranou, které nám velmi přirostly k srdci, a předáváme si kontakty.

Cesta zpět ubíhá zprvu až smutně potichu, ale poté už znova probíhá (zejm. mezi Terkou a Kubou). Na albergue přicházíme ve 22 hodin, ale protože jsme v Santiagu, zavírá se až v 0:30. Nicméně jsme unavení a chceme se vyspat před zítřejším novým náročným dobrodružstvím, proto se dopředu pomalu loučíme s Kubou, který zůstává v Santiagu až do neděle.

Laku noč a dobrou noc, Santiago!

Myšlenka dne: Není důležité množství času, ale čas, který se skutečně využije (s přáteli, s Bohem…).