Až na konec světa!

Sobota 8. 9. 2018 ... Den XXXII.
JDEME NA KONEC SVĚTA – 1. část:
NEKONEČNÝ DEN V POTU, PRACHU A SMRADU

Santiago de Compostela – Vilaserío (35 km)

Asi těžko si jde představit blázny, kteří by se jen tak sebrali a šli cca 35 km daleko, obzvláště když už svůj cíl splnili.

Ráno bylo těžké, i když jsme s tím počítali. Sice jsme měli plán probudit se v 6:00, ale zvedáme se jen velmi pomalu o půl hodiny později. Jednak se nám moc nechce, a také, že jsme dost unavení (nejen z předchozího dne). Ráno klasické věci – balíme se a snídáme. Ještě se loučíme s Kubou, který se mezitím také probudil.

Vycházíme s úderem 8. hodiny, procházíme městem, branou Ztracených poutníků a okolo katedrály se dáváme směrem na západ. Nějaký čas musíme jít podle mapy v telefonu, jelikož v centru není takřka žádné značení. První kámen je až v parku sv. Vavřince a stojí na něm něco přes 89 km, což je vzdálenost až k majáku na Finisterře.

Poměrně rychle se dostáváme mezi stromový porost a divíme se, že jsme tak brzo vyšli z města. Jenže Camino de Fisterra-Muxía vede celkově méně zastavěnou oblastí, což nás zprvu příjemně překvapilo a potěšilo. Poté jsme však šli typickou galicijskou krajinou a z více než poloviny po asfaltu, což bylo dost ubíjející. Občas se mihne nějaká vesnička a poutníky potkáváme spíš z protisměru.

Jedinou pořádnou zastávku děláme v Negreiře, kde nakupujeme v supermarketu věci (jídlo) na večer, zítřejší den a pondělní ráno. Kolem 13. hodiny obědváme (bagetu a salám).

Již dosti znavení pokračujeme dál přes lesy, jež tvoří převážně duby, eukalypty a časem i borovice. Asi 6 km před cílem si voláme s Marťou a zjišťujeme situaci ohledně albergu ve Vilaseríu, kam míříme, ale vypadá to bídně. Albergue je zavřený. No nic, jdeme dál, třeba budeme mít štěstí (i jinde). Poslední 3 km volíme alternativní trasu, která vede mimo silnici – doslova po pláni (jakoby po stepi nebo savaně).

Když vidíme naši vesničku, jsme šťastní. Ještě jednou zkoušíme náš plánovaný albergue, ale jeden pán nám jen řekne, že v něm neteče voda kvůli vytrvalému suchu, a tak se jdeme ubytovat do soukromého albergu při baru. Není to nejlevnější, ale aspoň máme jistotu nejen postele, ale i teplé vody, takže ze sebe smýváme všechen prach, pot, a tím pádem mizí i smrad. Dáváme si i večeři a konečně se cítíme docela dobře. Pěkný večer mohl být ještě hezčí, kdyby nás neotravovaly mouchy.

Ve zbytku dne dopisuji deník, který jsem včera zanedbal.

Dobrou noc!

Myšlenka dne: Častokrát nás pohání jenom touha dotáhnout věci do konce.