Neděle 9. 9. 2018 ... Den XXXIII.
JDEME NA KONEC SVĚTA – 2. část:
ČEŠI A NOC POD HVĚZDAMI

Vilaserío – Ermita de San Pedro Martír (34 km)

Probouzíme se do vcelku chladného rána takřka vzorově v 6 hodin, takže Terku nemusím ani moc budit. Jenže to, že Terku nemusím budit většinou znamená, že se nevyspala úplně dobře – trápili ji komáři kvůli otevřenému oknu. Ráno při snídani nás dosti rozhazuje jeden francouzský poutník, k tomu všemu většina poutníků, co spala s námi v pokoji, nechala po sobě velký bordel (a to většinou měli tak kolem 60 až 70 let).

Ráno je tentokrát vcelku rychlé – balíme se, snídáme a ve spěchu zapomínám pod postelí pár svých látkových kapesníků. Vyrážíme okolo 7:15 a je chladno.

Den jako vždy začínáme růžencem, ale i poté máme jakousi skleslou náladu – od Terky se pak příčiny skleslosti dovídám a hovor se opět zvolna rozproudí.

Asi po půldruhé hodince naší chůze (7 km) potkáváme v protisměru dva poutníky sedící na cestě a zdravíme je obvyklým „buen camino“, od nich ale zaznívá: „Vy jste Dan a Terka?!“ Tím nám úplně vyrážejí dech. Dozvídáme se, že jsou to Aneta a Jakub, kteří šli spolu na Muxíu ateď zpět a že čtou Terčin blog na Signálech. Čekali, že nás potkají, jen nevěděli kdy. Navíc setkání bylo v čase východu slunce, což bylo takové pozitivní. Od Anety a Jakuba jsme byli obdařeni sušenkami, a tak doplňujeme naše ubohé žaludky z rána. Prohazujeme pár slov, zjišťujeme některé cenné informace a potom pokračujeme dál.

Krajina je stejná jako dny předtím – prostě galicijská, i když je poznat, že zalesnění je dosti ovlivněné člověkem. Jako všude v Galicii míjíme krávy, ať pasoucí se, či zavřené v kravíně, a z kulturních plodin vidíme výhradně kukuřici.

Zhruba 13 km od vyjití z albergu řešíme problém s razítky, která máme nasbírat po cestě na Finisterru. Vidíme bar, a tak se rozhodneme, že si koupíme pití a dostaneme razítko. Kromě pití dostáváme i malý chlebíček, takže na jistou dobu ani hlady neumíráme. V baru potkáváme dalšího Čecha – Juru z Prahy, který šel portugalskou cestu a teď jde na Muxíu. Vyměňujeme pár slov a přejeme si šťastnou cestu.

Hodina pokročila a na sluníčku se dělá znova horko. Jen asi 2 km před Olveiroou zastavujeme a rozhodujeme se, kde se ubytovat, popř. přespat venku. Jelikož nechceme zbytečně ztrácet drahocenný čas, prodlužujeme si dnešní trasu z 27 km na 35 a rozhodneme se přespat u kaple sv. Petra (Ermita de San Pedro Martír).

Když procházíme Olveiroou, dostáváme hlad, a protože vidíme otevřenou restauraci a šance na získání razítka je veliká, využíváme ji – zvlášť, když je neděle. Objednáváme si vepřová žebra s klobáskou, hranolky a salátem. Zpočátku jsme byli skeptičtí, kolik nám toho přinesou. Byli jsme unešeni z neskutečně velké porce jídla, a nakonec měli jsme obavy, abychom všechno snědli.Opravdu nám zachutnalo, a tak jsme nechali na poměry větší dýško a vydali se s plnými bříšky dál.

Kupodivu se nám šlo velice příjemně a lehce. Poslední zbytky skleslé nálady byly zažehnány a my se mohli těšit krásnými výhledy do údolí a na stráně nad ním.

Kolem 15:30 přicházíme do Hospitalu, kde se nachází informační centrum pro poutníky, ale bohužel je zavřeno, protože „v neděli samozřejmě poutníci nechodí“. Smějeme se nelogičnosti úředních hodin a dnů a jdeme hrdě vpřed. Míjíme albergue, ve kterém jsme původně měli přenocovat, a s výhledem na železárnu stoupáme vzhůru.

Nad Hospitalem se na kruhovém objezdu cesty rozdělují – jedna vede na Finisterru, druhá na Muxíu. Fotíme se na rozcestí a následně míříme naší cestou, tedy na Finisterru.

Po krátkém úseku cesty po silnici se dostáváme na polní cestu. Po pár set metrech se ve stínu břízy zastavujeme a chviličku pozorujeme větrné rotory a vymýšlíme blbosti. Najednou je nám tak nějak lépe – není horko, vítr věje a my jdeme vesměs lesní cestou, takže ani slunce tolik nepálí.

Moc jsme neplánovali, že někoho potkáme, protože z Hospitalu je to do následujícího městečka Cee asi 15 km, obzvláště pak ne, když už byla dost pokročilá hodina. Nicméně jsme ještě potkali dvě osoby, které však vypadaly dost zmoženě, ale pokračovaly dál.

Cesta, ač vlnitá, ubíhá poměrně rychle a my se dostáváme v 17:30 ke kapli sv. Petra, kde jsou naštěstí i dva přístřešky. Pro přespání si vybíráme ten, který je méně na očích, a k tomu je v závětří, takže snad nebudeme ráno mrznout. U kapličky je také velice dobrá, (podle průvodců) zázračná voda, takže o základní předpoklad přežití nebudeme mít nouzi.

Protože se nemáme jak umýt (a mýt se ve studánce prostě nechceme), zůstáváme takoví, jací jsme, a špínu si necháváme na mořskou vodu. Protože máme dost času – rozděláváme po dlouhé době samožerky a večeříme tuňáka z konzervy s bagetou. Docela dobře jsme se najedli. Terka píše blog a já deník z předchozího i dnešního dne.

Sice usínáme okolo 21:30, ale o hodinu později vycházíme ze spacáků, abychom pohlédli na krásně čisté nebe plné hvězd, které bychom u nás jen stěží kvůli světelnému smogu viděli. Patříme na oblohu s viditelnou Mléčnou dráhou takřka jako zamilovaní, k tomu mi Terka za pomocí aplikace ukazuje různá souhvězdí.

Kolem 23. hodiny uleháme za šumu lesa do našich spacáků.

Buenas noches!

Myšlenka dne: Krása spočívá v přirozené Božské jednoduchosti.