Pondělí 10. 9. 2018 ... Den XXXIV.
JDEME NA KONEC SVĚTA – 3. část:
NÁDHERNÝ SMUTNÝ KONEC JEDNÉ VELKOLEPÉ POUTI

Ermita de San Pedro Martír – Finisterre (22 km)

Během včerejšího večera jsme zamilovaně hleděli na noční nebe a ráno nebylo o moc jiné. Spaní bylo o poznání tvrdší než jiné dny, kdy jsme měli matraci, ale také trochu chladnější, nicméně spacáky nás spolehlivě zachránily před „umrznutím“.

Probouzíme se do velice temného rána zhruba v 5:30. Moc se nám nechce vylézt z vyhřátých spacáků, ale ještě chceme prožít krásný den, i když víme, že poslední z těch na opravdové pouti. Snídáme na zaprášené zemi a balíme se jen při svitu našich mobilů. Za zvuků vánku a šelestu lesa se vydáváme kolem 6:30 na cestu. Ještě jednou pohlížíme na hvězdnou oblohu a poté už se zcela soustředíme na cestu před námi.

Po chvíli se v dálce poprvé objevuje ne moc jasné, ale přeci přesvědčivé světlo, jež mění intenzitu. Poznáváme tak poprvé maják Finisterry. S úžasem se dáváme postupně dolů z kopce, až se po 5 km nacházíme v městečku Cee. Místo malebného předměstí nás zdraví komíny s věčně modrými plameny místních hutí. Nejsme moc s to pochopit, že něco takového se může nacházet u moře. V Cee rovněž z blízkosti poprvé hledíme na mořskou hladinu a naše nadšení stoupá. Bohužel za Cee se začíná zvedat i terén, takže pěkných pár set metrů šplháme do prudkého kopečka, abychom později pro změnu sestupovali dolů.

Pro množství zálivů/zátok střídavě vídáme a ztrácíme z dohledu náš cíl, tj. maják na finisterrském výběžku. Po cestě čirou náhodou potkáváme dvě osoby ve středních letech. Stejně jako včera zdravíme „buencamino“ a ozývá se za námi „ahoj, Češi“. Pouť na Finisterru nám připadá už jako pouť samých Čechů.

Asi 10 km před naším cílem na nás přichází hlad, se kterým ale nejsme schopni nic udělat, protože nic nemáme, a tak se motivujeme, že výhled na širý Atlantský oceán bude mnohem lepší.

Cesta plyne velice rychle. Nakonec se nám už otevírá dokořán výhled na městečko Finisterre s majákem nad ním, k tomu dlouhatánská pláž, jakou jsme snad v životě ani neviděli. Jsme doslova v extázi, když se stále více přibližujeme a na kilometrovnících stojí čím dál nižší číslo. Co teprve, když stojíme u pláže – rozhodujeme se pro alternativní trasu po pláži na boso. Terku i mě ihned uchvacuje množství mušlí, které se vyskytují všude v písku, až se nám nechce věřit, kolik toho ukrývá oceán.

Napřed jdeme mokrým pískem a potom i vodou, která se nám zprvu zdá studená. Sbíráme všechny krásné mušle, a když jich máme dost, hledáme i tzv. svatojakubské mušle (hřebenatky). Dlouho se nám nedaří žádnou najít, ale Terka má mnohem lepší a bystřejší oči a nachází jich asi tucet. Když máme každý kopu mušlí, jdeme si na konci pláže oklepat nohy od písku a obouváme si boty.

Nakonec se vydáváme po Caminu dál za město, odkud následuje mírné 2 km dlouhé stoupání podél silnice, která končí před majákem. Poslední stovky metrů jsou obtížné – svítí slunce, pálí a mnoho aut, karavanů a autobusů, které jedou na takřka nejzápadnější bod pevninské Evropy. Pár metrů před koncem potkáváme jednu starší poutnici, která vypadá opravdu zle – vysvětluje nám, že má zánět šlach, a tak takřka nemůže chodit bez palčivé bolesti. Terka jí přenechává hůl s tím, že se jí potom vrátí. (Nakonec marně.)

Jen pár minut před 12. hodinou přicházíme před maják, kde se pohybuje mnoho turistů a divíme se jim, že nejsou schopni, třebaže kousek cesty, dojít z města pěšky.

U majáku stojí kámen „Km 0,000“, a tak neváháme a necháváme se společně vyfotit. My však toužíme dojít co nejdál, a tak se nakonec vydáváme po schodech, a ještě po kamenech, abychom stanuli na opravdovém cípku a mohli nerušeně pozorovat ten nádherný nekonečný Atlantik. Je přesně 12 hodin.

Na místě dosti překvapivě znova potkáváme paní se zánětem a doufáme, že neslítne dolů z útesu, protože doslova balancuje. Většího šílence jsme tady asi nepotkali, a to jsme jich viděli hodně.

O samotě zde kontaktujeme naše nejbližší a přátele a společně je pozdravujeme. Trávíme zde asi 40 minut a poté se ubíráme (Terka bez hole) dolů do města. Nejprve jdeme nakoupit, abychom měli co jíst, a také, aby Terka přivezla domů nějaké typické španělské víno. Sýr jsme bohužel nesehnali, zato máme přípitek na pláž.

S plnou taškou věcí si jdeme vyzvednout tzv. finisterranu, tj. potvrzení, že jsme došli ze Santiaga až na Konec světa. Poté odpočíváme na lavičce ve stínu a dáváme si oběd ve formě bagety se šunkou. Když se najíme, srovnáváme si věci v batozích, aby se nám tam všechno vešlo a nepotlouklo se.

Následně se přesouváme na pláž, a ačkoli se sebou nemáme žádné plavky, rozhodneme se, že do vody půjdeme celí. Terka tak v tričku a kraťasech, já jen v kraťasech (a vypáleným tričkem) rychle vbíháme do vody o teplotě cca 22 °C. Zprvu je nám zima, ale rychle si zvykáme. Děláme blbosti a pojídáme sladkosti s čokoládou. Očekáváme, že se k nám připojí i Marťa, ale nakonec se s námi rozloučí až u autobusu do Santiaga.

Snažíme se na poslední chvilku usušit oblečení z moře, ale marně, a tak jej sušíme v rukou a na batohu. Chvilku před 18:30 přicházíme na autobusovou zastávku, odkud nám v 19:00 má jet bus do Santiaga. Tam se s námi přichází rozloučit Marťa, kterou jsme potkali již 4. den naší pouti. Na zastávce také čirou náhodou poznáváme další dva Čechy – Honzu a Matěje z Prahy, kteří na Finisterru doputovali přes Santiago z Porta, a tak spolu jedeme asi 2 hodiny a 10 minut (namísto 3 hodin) zpátky do Santiaga.

Před Santiagem se ještě díváme na západ slunce. Když přijíždíme na autobusové nádraží, musíme ještě půldruhou hodinu čekat na náš autobus, který nás doveze na letiště. Mezitím Terka z nudy vyplňuje křížovky a také večeříme bagetu se sýrem. Ve 22:50 nastupujeme do autobusu, který nás veze na letiště asi 15 minut.

Jakmile se ocitáme v letištní hale, je zde oproti pařížskému letišti teplo, a tak si ustýláme na prázdných lavičkách. Já ještě z posledních sil sepisuji tento úžasný a zároveň smutný den naší pouti. Kéž dobře dorazíme do našich domovů.

Buenas noches!

Myšlenka dne: El Camino no termina, la vida es el Camino![1]


 [1] V překladu „Camino nekončí, život je Camino.“ (camino = španělsky „cesta“) – Tuto krásnou myšlenku a zároveň skrytý dvojsmysl byl použit Terkou právě na konci naší pouti. V této větě, bych řekl, že je skryto celé poselství života.