Zpátky domů

Úterý 11. 9. 2018 ... Den po Caminu
LETEM SOKOLÍM ZPĚT… KAM VLASTNĚ?

Santiago – Madrid – Praha – Brno ( 2500 km)

Ráno se probouzíme na letišti v Santiagu velmi brzy. Já po 4 hodinách, Terka asi po 5 hodinách spánku na tvrdých lavičkách. Máme ještě nějaký čas, a tak snídáme úplně naposledy kolem 6. hodiny malé croissanty plněné čokoládou. Protože máme blízko všechno potřebné a dnes toho moc nenachodíme, činí nás to trochu lenivějšími. Na druhou stranu už od včerejšího odpoledne si já a Terka užíváme sebe navzájem. Spadla z nás „povinnost“ jít dál, ale nikdo z nás nechce jít/jet/letět domů. Nechceme se vrátit do šedé nedokonalé domácí reality, chceme žít Camino každý den. Chceme mít natrvalo jiný život, kterak o tom mluvil polský kněz.

Po 7. hodině se zvedáme a odcházíme k odbavení. Naštěstí jsme mezi prvními, protožeuž po pár minutách se za námi kupí spousta lidí. Terka si u paní u přepážky domlouvá společné sezení u okénka. Následuje první ze dvou zhruba 90minutových čekání. Vyplňujeme jej luštěním křížovek a pozorováním východu slunce (už ani nevíme kolikátého, ale víme, že posledního).

Když se blíží nastupování do letadla, dochází nám, že za několik hodin urazíme asi trojnásobnou vzdálenost toho, co jsme prochodili za měsíc. Jenom pomyšlení na to nám vhání do úst tu samou větu: „Já chci kamkoli jinam, jenom ne domů.“

Již sedíme na svých místech a proti zaléhání uší a nevolnosti pojídáme samožerky. Stále se v nás mísí pocity… Vzlétáme velice klidně, let si užíváme a Terka dělá spoustu fotek krajiny pod námi s proudovým motorem Airbusu. Žasneme z výhledů na krajinu, kterou jsme přešli. Zároveň přemýšlíme o našich plánech, o našich cestách (Caminech)…, protože život není o cílech, ale právě především o cestách/poutích za nějakým cílem. Každý konec totiž znamená začátek něčeho nového, stejně tak je s poutěmi.

Říkáme si, že se jednou na Camino vrátíme, protože jsme našli něco, co se nám tak hluboce vrylo do srdce. To se však nedá popsatslovy, musí se to prožít. Nebyli jsme na dovolené, nepracovali jsme – žili jsme!

Překonávali jsme spolu všechno dobré a zlé. Modlili jsme se a prožili chvíle ticha, neuvěřitelné radosti i bolesti na těle i v srdci. Všechno, co jsme prožili, si něžně a s láskou uchováváme ve svém srdci; děkujeme si navzájem… A když nás klátí nuda, vždycky jsou tu křížovky, které společnými silami vyplňujeme. Tak by mělo být i v životě…

Už z dálky jsme zpozorovali největší španělskou metropoli Madrid. Tam přilétáme po 10:30.

Vystupujeme z letadla a máme strašný hlad, napřed však zjišťujeme, kde budeme mít za dvě hodinky odbavení. Jdeme se najíst, bohužel však většina lepších restauračních zařízení je až v bezcelní zóně za kontrolami, kam se bez palubního lístku nedostaneme, a tak si sedáme do restaurace k východu a dáváme si oběd za přiměřenou letištní cenu – já burger menu a Terka brambory a vajíčka na vícero způsobů s omáčkou. Když dojídáme, Terka se chce odskočit podívat do blízkého obchodu, jestli tam nemají takové samožerky, které by mohla přivézt domů na ochutnání. Nalézá a kupuje jedny rovnou i mně. Ve volné chvíli, a že jich máme na letišti opravdu hodně, luštíme křížovky.

V momentě, kdy se otevírá odbavení pro náš let, jsme doslova unešeni množstvím Čechů letících z Madridu, protožepo dlouhé době slyšíme kolem sebe hlavně češtinu. Kromě nich s námi letí i nezanedbatelný počet Španělů, kteří jsou však od takřka tichých Čechů neuvěřitelně hluční, až je to místy nevhodné. U mladších pasažérů se snažíme pochopit jejich nadšení z pravděpodobně prvního letu (navíc do Prahy).

Při odbavení a následném čekání na nástup do letadla jsme si povšimli, že sedíme ve 33. řadě, tzn. v předposlední možné. Paní u vstupu cestující seřadila podle toho, kde kdo sedí – díky štěstí jsme prvně nastupovali my z posledních řad. Plni nadšení jsme posádku letadla s úsměvem zdravili česky.

Po usazení na naše místa jen čekáme, až nastoupí zbytek pasažérů. Mladíci jsou hluční a moc se jich snažíme nevšímat. Poté je už hluku příliš a je nutné upozornění.

Když po chvilce čekání na ranveji letadlo rozvášní motory a s velkým zrychlením rozjíždí ke vzletu, hluk (nejen od motorů) stoupá doslova logaritmickou řadou. Ano, španělští mladíci vytvořili takový hluk, že přehlušil i randál proudových motorů. V momentě vzletu nám to bylo jaksi fuk – vždycky jsme z něj byli v euforii a žasli jsme nad fyzikálními zákony, díky nimž může letadlo letět.

Po obědě a ne moc pohodlné noci jsme byli dosti unavení, a tak poprvé využívám polohovatelných opěradel a usínám s Terčinýma nožkama na mých stehnech. Spíme asi tak hodinu, poté se probouzím a vidím, jak Terka neúnavně fotí přes velice poškrabané sklo okénka různorodou krajinu s křídlem letadla. Škoda jen, že nesedíme na druhé straně, odkud bychom mohli sledovat vrcholky Alp.

Zbývá nám ještě spousta času do přistání, a tak po několikáté vytahujeme křížovky, které nám jsou zdrojem zábavy. Mezitím samozřejmě pojídáme samožerky. Nějak tak odmítáme přijmout skutečnost, že se za moment ocitneme na místě, kde budeme rozumět všemu a kde si budeme muset dávat pozor na každé slovo. Přemýšlíme o tom, co uděláme jako první, když přijedeme domů. Před to ještě dosazujeme, co uděláme prvně, až přiletíme – sníme něco českého! Ale ne na letišti.

Chvilku po 18. hodině dosedáme na ranvej pražského letiště v Ruzyni. Terka už nějaký čas během letu říkala, že bude tleskat při přistání. Hodně jí napomohli mladí Španělé, kteří velice spontánně a bez přípravy zaaplaudovali českému pilotovi, tím dali vzpomenout na český zvyk při přistání na českou půdu.

Vystupujíce z letadla děkujeme posádce za dobrý a milý let. S nohama na pevné zemi si jdeme vyzvednout batohy a rozbalujeme je z 60metrové vakuové folie. Rovněž netrvá dlouho a jedeme autobusem a následně metrem na hlavní nádraží, které na rozdíl ode mě Terka zná. Máme asi 50 minut.Čas využíváme, abychom si obstarali nějaké jídlo z ČR – já jsem si z mně neznámého důvodu koupil bagetu, ale tentokrát plněnou, takže česká chuť byla na místě. Terka si bere horké kaizerky a česnekovou pomazánku. Když se usazujeme na lavičku a začínáme jíst, cítíme se tak dobře, až máme CO (ale hlavně ÚO). Po očku sledujeme tabuli s odjezdy vlaků. Asi 20 minut před příjezdem našeho vlaku zjišťujeme nástupiště, a tak se na něj přesouváme. Po chvíli vlak přijíždí a my nastupujeme do posledního vagonu č. 1, jakoby symbolicky „konec-začátek“.

Jsme strašně unavení, ale držíme se a jsme neskutečně šťastní. Vzpomínáme na lidi, které jsme potkali, a na momenty, jež se nám hluboko vryly do paměti. Dávám Terce nahlédnout do deníku, ač ne kompletního, a přečítám nadpisy ke každému dni. Společně se smějeme a pláčeme, i když zdaleka nejsme ve vagonu sami.

Když se blíží moment vysedání na brněnském hlavním nádraží, dostávám od Terky srdíčko z kamene, které našla na cestě. Jsem dojatý k slzám a hlas mi mizí – nejsem schopen cokoli říct. Dívám se střídavě na kamínek a Terku. Dávám jí políbení na tvář a s hlubokou přátelskou radostí se objímáme.

Přesně ve 23 hodin vlak zastavuje a my již vidíme z oken naše rodiny. Všichni jsou neskonale šťastní, že nás po 37 dnech a cca 5500 km vidí zpátky živé, zdravé a s úsměvem na tváři. Trošku si připadáme jako cizinci a zároveň jako nějaké celebrity – Terka je mou mamkou obdařena velkou čokoládovou bonboniérou ve tvaru srdce, rovněž dostává rozkvetlou slunečnici od svého tatínka. Jinak oba dostáváme od Terčiny mamky chléb se solí na přivítání.

Nejvíce je samozřejmě Terka přimknutá ke své milované sestřičce.Pokud všakmohu být trošku smělý a ač jsem zadán a zasnouben, musím říci, že jsme se do sebe přátelsky zamilovali.

Po záplavě obdivu, uznání, pochval atd., které jsme snad nikdy v životě neslyšeli, jsme vyšli z nástupiště a zaháknutí za ruce jsme odešli k autům, která nás již separé odvezla domů. Po cestě už přichází první řada otázek o Caminu, ale je velice těžké odpovídat, poněvadž jsme se pořádně ještě do české reality nevrátili. Tak nějak se spíš těšíme, až vlezeme do našich postýlek, nehledě na špínu, kterou jsme za poslední dny obaleni.

Navíc ani tak pořádně nemohu usnout, když moje mysl musí zpracovat slovo učiněné ve skutečnost – Camino de Santiago 2018.

Bylo to neuvěřitelně krásných 37 dní, které se nebudou jen tak opakovat. Pečlivě je uchováváme v srdci – v srdci poutníka, jemuž se život od základu změnil…